KARAT Expedition Club
Finsko

Začátek expedice

Takhle začínal úvod další akce, na kterou jsme se vydali s Tomem Lovasem a dalšími kamarády z Expedition Clubu Brno na přelomu února a března roku 2019. Do této doby jsme absolvovali nespočet cest s různou úrovní náročnosti, ale přechod na sněžnicích při velmi nízkých teplotách ve spojení s tažením polárních saní neboli pulek byla zcela nová výzva. A kdo by takové výzvě neodolal, že? J

Poměrně rychle se naplnil maximální počet účastníků, a to bylo 8 lidí plus průvodce. Protože na přechod potřebujete opravdu dost výbavy (9 saní, sněžnice, krosny plné věcí,…), tak cesta letadlem by i s ohledem na další přesuny byla velmi náročná. Vydali jsme se tedy na cestu expediční dodávkou (Opel Vivaro), která byla naplněna až po strop. Sraz jsme měli v 8:00 v Olomouci. První část cesty vedla přes Polsko, Litvu, Lotyšsko až do estonského hlavního města Tallinnu, kam jsme dorazili s drobnými zastávkami kolem 5:00 ráno. Zhruba po dvou hodinách čekání jsme se začali naloďovat na trajekt. Tím jsme překonali Finský záliv, který odděluje Tallinn od hlavního města Finska, Helsinek. Poté jsme pokračovali dále na sever, a to až do města Oulu, kde nás čekala poslední noc mimo přírodu v krásném srubu u jezera (a také poslední teplá sprcha na spoustu dní dopředu). Další den jsme strávili poslední částí cesty, a to k výchozímu bodu pro přechod jezera Inari. Po cestě jsme se ještě zastavili v kouzelném městečku Rovaniemi, které je vstupní bránou do polárních oblastí. Jeho centrum leží asi pět kilometrů jižně od severního polárního kruhu. Největším lákadlem je zde Santova vesnička, kde najdete nespočet elfů a jiných postaviček, sobí spřežení nebo Santovu poštu.

Inari

Večer, po zhruba 2750 kilometrech a 2,5 dnech na cestě, jsme konečně dorazili ke břehu jezera Inari. Nyní nás čekal první test spaní venku ve stanech, abychom ráno mohli co nejdříve začít ukrajovat první kilometry z našeho přechodu. I když venkovní teplota atakovala -15 °C, tak první noc proběhla bez jakýchkoli problémů.

Po snídani a kontrole výbavy jsme započali první část přechodu, a to do srubu vzdáleného 21 kilometrů. Nezdá se to, ale když se spojí boření na sněžnicích se zamrzlou krustou do sněhu na zamrzlém jezeře s tažením zhruba 30kg saní a teplotami v rozmezí -15 až -25 °C, tak je to celkem náročné. V našem termínu nás také čekalo sedm až osm hodin denního světla, takže jsme většinu srubů hledali ve tmě s čelovkami. Odměnou pro nás však byly úžasné chvíle nad plápolajícím ohněm s hrnkem čaje, občas i něčím ostřejším. Téměř u všech srubů je také klasická finská sauna. První den jsme dorazili poměrně pozdě a vyčerpaní, takže jsme rozdělávání ohně v sauně nechali až na další dny.

Druhý den přechodu nás čekalo 14 kilometrů a večer vidina rozpálené finské sauny. Bohužel na závěr si jeden náš člen poranil koleno, které se mu do rána nezlepšilo, a tak jsme museli přes informace řešit jeho odvoz na skútru k doktorovi. Nicméně my ostatní jsme pokračovali dál, protože před námi byl náš třetí, nejtěžší den, a to 25 kilometrů. Tento den byl náročný, ale věděli jsme, že jakmile dorazíme do cíle, tak nás čeká už jen poslední 13kilometrový úsek na místo, kde se mezitím autem přemístil náš zraněný člen výpravy. U auta nás rovněž čekala odměna ve formě plechovky finského piva. Za celé 4 dny přechodu po nádherné planině jezera Inari jsme narazili pouze na jeden skútr a pár sobů.

Po sbalení věcí jsme pokračovali přesunem do národního parku Urho Kekkosen, konkrétně do osady Kemihaara. Zde nás čekala druhá noc ve stanech. Osada leží o 120 kilometrů jižněji oproti našemu prvnímu nocovišti, takže zde mělo být výrazně tepleji, avšak nebylo J. Bohužel pár kilometrů před cílem se za horizontem objevila 180° zatáčka, kdy řidič neměl šanci na zamrzlé cestě dobrzdit. S autem jsme tak skončili na závěji sněhu venku ze silnice, někde uprostřed lesů a desítky kilometrů od civilizace. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Bylo jedenáct hodin večer a my jsme začali podkopávat sníh pod autem a postupně jsme ho dostávali na zem, abychom zjistili rozsah škod, a doufali jsme, že budeme moci pokračovat po vlastní ose dále. Po třech hodinách kopání v -25 °C se nám podařilo auto dostat zpět na silnici, nejvíce to odnesl přední nárazník. Vše ostatní se naštěstí zdálo být v pořádku. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré, tak na tomto místě jsme zažili nejkrásnější polární záři. Bylo to něco neskutečného.

Po patnácti minutách jsme dorazili na cílové místo a totálně promrzlí jsme začali stavět stany. Teplota postupně klesla až na -33 °C. Musím říci, že zde jsme si asi všichni sáhli na dno.

Blízko parkoviště bylo jediné stavení, tak jsme zde ráno zkusili zaklepat a poprosit o čaj. Místní byli velmi ochotní a pozvali nás k nim domů. U kávy a čaje jsme postupně rozmrzali a při tom jsme poslouchali historky, kolik lidí už v okolí umrzlo. Pro jistotu jsme si při odchodu vyměnili kontakty a vydali jsme se dál, vstříc novému dobrodružství. Zamrzlé jezero jsme vyměnili za zasněženou turistickou trasu, nasadili sněžnice a vyšlápli do srubu Vieriharju, který je vzdálen 15 kilometrů. Cesta vede tajgou a je lemována značkami ve formě hlav Santy Clause. Víte, co bylo u tohoto srubu nejlepší? Je zde původní sauna z roku 1907 a vedle ní zamrzlý potok. Druhý den byl tedy odpočinkový a jeho jedinou náplní bylo saunování, stavění iglú a pití horkého čaje. Třetí den jsme se na lehko na sněžnicích vydali k vyhlídce Rauhanpaalu (22,5 kilometrů včetně zpáteční cesty), ze které je úžasný výhled na údajný domov Joulupukkiho (finský ekvivalent Ježíška či Santa Clause) - horu Korvatunturi ležící na hranici Finska a Ruska.

Následující den nás čekala pouze cesta zpět k autu a pokračování až domů s přespáním a ubytováním v Litvě u Kaliningradské oblasti.

Celkově jsme autem ujeli zhruba 6 000 kilometrů, na sněžnicích nachodili asi 120 kilometrů a nejnižší teplota, kterou jsme naměřili, byla -33 °C.